O létání a letadlech (verze pro koťata)

Nebyla uložena žádná novinka

Spousta čudlíků aneb jak to vypadá v kabině

Bývaly doby, kdy se za dlouhého letu turbovrtulovým Iljušinem bylo možno podívat do kabiny k pilotům. Jak pasažéři, tak posádka onoho vzdušného korábu to brali jako celkem zábavné rozptýlení během hodiny trvajícícho letu. Bylo možno podívat se i do kabiny dvojmotorového Tupoleva 104, proudového bombardéru přestavěného na dopravní stroj a šlo to ještě i na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, než vypukla vlna únosů letadel. Ta přístup do cockpitů neobyčejně ztížila a jedenácté září učinilo těmto věcem přítrž úplně, a to i pro atraktivní blondýnky z bussiness class. pozorovat pilota při práci tak lze už jenom na vyhlídkových letech, případně při charterových letech se stroji natolik malými, že nemají cockpit oddělen od salónu.

Letadla, ač tak rozdílná do velikosti, kompozice i konstrukce se kupodivu řídí prakticky stejně. Lépe řečeno, stejnými principy (pokud zrovna nesedíte ve vírníku nebo, již s menšími omezeními, ve větroni). Pilot k ovládání svého stroje potřebuje čtyři sady věcí. Tou první je něco na řízení polohy letadla v prostoru. Začněmež tedy s ní.

Pedály, berany, kniply, joysticky.

K tomu, aby letadlo letělo tak, kam chce pilot a tak, jak chce pilot je vybaveno nastavitelnými aerodynamickými plochami, kterým se v mluvě obecné říká poněkud nesprávně kormidla. Nesprávně proto, že k těmto plochám patří i věci, kterí s kormidlováním nemají nic společného. To, co má (skoro) každé letadlo je svislá ocasní plocha (zvaná žargonově směrovka), vodorovná osaní plocha (častěji v páru), zvaná výškovka a dvojice proti sobě se pohybujících plošek na křídlech, zvaná křídélka. Pro hýbání těmito věcmi se roky a roky létání ustálilo schéma, v němž pilot pomocí dvojice pedálů hýbe směrovkou zleva doprava a rukama ovládá současně výškovku a křídélka. Aby tak mohl činit poměrně komfortně, má k tomu účelu buď onen podivný nekulatý volant / řídítka na pohyblivém sloupku, zvaný berany, či mezi nohama trčící páku, zvanou knipl. Létající herní konzole Airbus pak používá joystick, pomerně blízký tomu, s jakým se ovládají herní simulátory. principům létání bude věnovaný samostatný text, zde stačí pouze podotknout, že přitažením kniplu či beranů k sobě letadlo zvedá nos nahoru, při potlačení od sebe nos letounu klesá. Náklonem kniplu nebo otočením beranů se letadlo naklání na příslušnou stranu a vyšlápnutím pedálu se na příslušnou stranu natáčí nosem. Vyšlápnutí v kombinaci s náklonem pak dává zatáčku, podle které se pozná kvalita pilota. Do tématu aerodynamických ploch patří ještě plošky vyvažovací, zvané trimry, jejich ovládací prvky ale v kabině nazasvěcené oko nenajde a pokud se na ně dívá, nedokáže je zpravidla identifikovat. Slouží k tomu, aby pilot mohl – teoreticky – dát ruce pryč z řízení a letadlo pokračovalo stejným směrem v letu. Patří sem i klapky, sloty, aerodynamické brzdy a další věci, o kterých bude jiný článek.

Motor

Druhou skupinou ovladačů – vizuálně vcelku snadno identifikovatelných – je řízení motoru / motorů. Ovládání je soustředěno v místech, kterému se obvykle říká throttle quadrant a které je u dopravních a dvojmístných letounů umístěno na středové konzoli (vpravo po kapitánově ruce), u vojenských letounů pak spíše na levé straně. Zatímco autu stačí k řízení motoru plynový pedál, u letadel je to komplikovanější. To čemu u auta říkáme plyn se v letecké terminologii jmenuje páka přípustí a slouží k regulaci výkonu (tahu) motoru. Naprostá většina vrtulových letounů má stavitelný krok vrtule určující – řečeno velmi zjednodušeně – jak ochotně se vrtule zakusuje do vzduchu a další páku, s jejíž pomocí se nastavuje bohatost směsi. Letadlo se na rozdíl od auta – pohybuje v prostředí s poměrně silně se měnící hustotou vzduchu a podmínky pro práci spalovacího motoru se proto výrazně liší v přízemním a výškovém letu. Vécemotorové stroje mají prakticky bez výjimky stejnoúčelné páky sdruženy do n-tic dle počtu motorů, aby bylo možno všechny motory ovládat jediným pohybem ruky.

Orientace

Lidské smysly jsou poměrně omezené. K tomu, aby si pilot dokázal snáze představit, co letadlo v prostoru vyvádí se za léta létání ustálil prakticky neměnný vzorec šestice přístrojů, s jejichž pomocí lze pilotovat vše, co létá nosem dopředu ve třech osách. Pro každého pilota jsou klíčové výška a rychlost, přítomné nejlépe současně. K jejich indikaci slouží – vcelku logicky – výškoměr a rychloměr. Rychloměr má jedinou ručičku a stupnici se spoustou barevných pásků, indikující různé rychlostní rozsahy, výškoměr má ručičky dvě a kromě nich ještě několik okének, točítek a dalších verglů. Pro určení rychlosti stoupání či klesání slouží přístroj, zvaný variometr. Ten má jedinou ručičku, ležící při ustáleném letu ve vodorovné poloze. Během stoupání či klesání se ručička vychyluje nahoru či dolů a ukazuje tak relativní rychlost změny výšky v metrech za sekundu. Dalším pro pilotního laika málo pochopitelným – přístrojem je přístroj zdvojený, zvaný zatáčkoměr-příčný sklonoměr, jemuž piloti neřeknou jinak, než kulička-ručička. Slouží pilotovi k tomu, aby vytáčel zatáčky s osou letadla tečnou k oblouku zatáčky s takovým náklonem, aby cestující cítili působení své váhy stále na zadku – řečeno jednodušeji, bez odstředivé síly. Pro určení orientace letadla vůči zemi slouží kompas. Ten může být v nejrůznějším provedení, od jednoduchého magnetického – zvaného bejčí voko – až po složité gyroskopické systémy. Kompas ukazuje azimut osy letadla. Posledním přístrojem šestky je umělý horizont, tedy koule způlky modrá, způlky hnědá, vybavená siluetou letadílka a různými škálami, ukazujícími polohu letadla vúči zemi.

Komunikace Moderní letadla potřebují – v prostoru nacpaním létajícími stroji – přesné řízení, které se bez komunikační techniky neobejde. Kromě běžného rádia („vysílačky“) mají letadla spoustu dalších přístrojů s kryptickými názvy VOR, ILS či ADS, zasluhujícími samostaného textu.

««« Předchozí text: Sledování provozu na dráze 24 Následující text: Jak nastartovat velký dopravní letoun »»»